I když obě profese mají stejný název a sport je původní inspirací pro životní (a pracovní) koučink, pracuje každá s jinými východisky a principy. Samotná činnost i dlouhodobý záměr se od sebe často liší.
Asi by to nevadilo, pokud by nedocházelo k matení potenciálního klienta, zejména pokud má již nějaké zkušenosti z jedné či druhé strany. Také si myslím, že obě strany trpí vzájemným nepochopením až despektem, a přitom by se mohly vzájemně, ve prospěch svůj i klienta, inspirovat.
Situace je navíc zkomplikována i faktem, že se na trhu vynořila řada poskytovatelů poradenských či lektorských služeb, kteří se rozhodli využít atraktivního názvu a své služby (netvrdím, že nekvalitní) poskytují pod názvem koučink.
Proto jsem se rozhodl popsat hlavní rozdíly mezi sportovním a životním koučinkem.
Jsem si vědom řady zjednodušení, ale snažil jsem se spíše vystihnout podstatu. Používám slovo klient místo sportovec, nebo člověk a pod klientem si můžete představit jednotlivce i tým. Sportovním koučinkem myslím práci sportovního trenéra, který je sportovní veřejností a novináři často označován jako kouč. Pod termín životní koučink zahrnuji všechny specializace od manažerského, kariérového, projektového až po vztahový koučink.
Základní rozdělení nabízím sportovním příměrem.
Sportovní kouč pomáhá například tenistovi zlepšovat jeho výkonnost přímo na tenisovém kurtu a tenisu musí velmi dobře rozumět. Svému klientovi nabízí hodnocení, rady a určuje směr dalšího postupu.
Životní kouč si s tenistou popovídá na lavičce vedle kurtu, nebo v klubovně a bude mu klást řadu otázek k přemýšlení, například proč hraješ tenis, co je tvým cílem, jaké jsou tvé silné stránky, v čem se chceš zlepšovat, nebo co budeš dělat až hrát nebudeš. Tenisu rozumět nemusí, protože se zaměřuje na rozvoj osobnosti, ne na zlepšování techniky, taktiky, nebo strategie. Svého klienta nehodnotí, ani mu neradí, ale nutí ho přemýšlet a hledat vlastní cíle, postupy a řešení.
Šest hlavních rozdílů:
1. Expertíza
Sportovní kouč je expertem na oblast, ve které působí a pozorováním činnosti klienta dokáže pojmenovat, kde klient dělá chyby, a často umí ukázat co a jak by mělo vypadat.
Životní kouč je expertem na koučink (na to jaké otázky položit a kdy) a snaží se posílit sebereflexi klienta, tak aby byl schopen “vidět” oblasti, které mu brání v daším rozvoji. Pokud se klient rozhodne pro změnu, kouč s využitím dobře formulovaných otázek pomáhá stanovit cíl této změny, popsat východiska a hledat možnosti k dosažení cíle.
2. Zodpovědnost za výsledek
Sportovní kouč zodpovídá za výsledky svého klienta. Díky své expertíze je automaticky vnímán jako autorita, která často rozhoduje za klienta a zodpovědnost za výsledky je pak téměř samozřejmým předpokladem.
Životní kouč zodpovídá za proces koučinku (jak “chytře” se ptá), ale nepřebírá zodpovědnost za klientova rozhodnutí, tím pádem ani nemůže přijmout zodpovědnost za jeho výsledky.
3. Plán
Sportovní kouč má komplexnější náhled na to kam by se klient měl posunout a tomu přizpůsobuje jednotlivá setkání. Jinými slovy sestavuje plán postupu, průběžně jej kontroluje, vyhodnocuje a zadává klientovi konkrétní úkoly.
Životní kouč svými otázkami pomáhá klientovi, aby si udělal jasno v tom, kam se chce posunout a jakých konkrétních cílů chce dosáhnout, včetně způsobů, jak si bude průběžně sledovat svůj pokrok a co bude dělat v případě odchylky od plánu. Plán postupu i jeho průběžné vyhodnocování je v rukách klienta.
4. Sledování trendů
Sportovní kouč sleduje moderní trendy ve svém sportu a integruje je do své práce s klientem. Dokáže tak svému klientovi předávat další nové informace a postupy.
Životní kouč sleduje moderní trendy v koučinku a integruje je do své práce. Svému klientovi tak může nabízet další způsoby, jak se dívat na sebe, své cíle a jak hledat varianty řešení pro postup k cíli. Zodpovědnost za rozvoj v oboru klienta ponechává plně na klientovi.
5. Praxe
Sportovní kouč mimo jiné získává respekt tím, že má za sebou významné úspěchy v daném sportu a ideálně také tím, že pracoval s úspěšnými sportovci.
Životní kouč si udržuje odstup od témat svých klientů, aby nepodléhal nutkání nabízet expertní rady a dokázal klást účinné otázky. Získává respekt tím, jak rychle se mu podaří “nastartovat” svého klienta a jak rychle se jeho klient stává sebevědomým a samostatně se rozvíjejícím jedincem. Životní kouč je hrdý na výsledky svých klientů, ale díky přísnému pravidlu diskrétnosti se nemůže “pochlubit” konkrétními jmény, nebo cíli, kterých se jeho klientům podařilo dosáhnout.
6. Délka spolupráce
Sportovní kouč pracuje spíše s menším počtem klientů a dlouhodobě (v řádech měsíců až let).
Životní kouč má mnohem kratší “smlouvy” (v řádech týdnů až měsíců) a tím pádem se během své kariéry může postupně věnovat velkému počtu klientů.
Shrnutí
Toto jsou hlavní rozdíly, které mi připadají pro popis obou profesí dostatečně výstižné. Určitě je možné nalézat další, ale ve prospěch stručnosti a srozumitelnosti zde s výčtem končím.
Rozhodně nemám v úmyslu tímto článkem naznačovat, že jedna či druhá profese to dělá správně a ta druhá špatně. Jsou to spíše dvě různé profese se stejným názvem. Také znám řadu koučů (a ještě více jich neznám😊), kteří se již vzájemně inspirovali a s úspěchem používají principy, postupy a nástroje obou profesí a pro které již výše uvedené rozdělení neplatí. Hlavním záměrem článku bylo pomoci otevřít vzájemný dialog, začít hledat synergie a přemýšlet o spolupráci, a také udělat více jasno současným i budoucím klientům.
O tom, jak by takové synergie mohly vypadat a fungovat (a některé již fungují), zase někdy příště.
