Proč si myslím, že spokojenost nepodporuje růst výkonnosti? Protože jsem použil metodu transpozice a protože se na výkonnost dívám jako kouč.
Začnu transpozicí, vcítění se do situace toho druhého na třech úrovních – myšlení, emoce, motivace. Zkuste to se mnou. Vžiji se tedy do spokojeného zaměstnance. Jsem nyní on/a. Na úrovni myšlení si říkám: „Bezva práce, plat i šéf, co více si přát?“. Na úrovni emocí cítím mix radosti, že se mám dobře a strachu, abych o to nepřišel, nebo aby mi na to někdo nepřišel. A na úrovni motivace? Co se mi chce dělat, případně co se mi nechce dělat? „Hlavně si nekazit normy.“ „Moc nevystrkovat hlavu, aby mi nepřidali práci.“ „Být přiměřeně pozitivní a loajální.“ „Nekritizovat.“ „Pokud už se mně ptají na názor, rozhodně odvést pozornost od vlastní osoby.“ atd.
Pod pojmem výkonnost vidím kapacitu dlouhodobě dosahovat vynikajících výsledků. Výkonnost je z pohledu kouče ovlivněna vyvažováním třech oblastí. Dosahování výsledků, zlepšování v tom co dělám a radost z toho co dělám (viz. Timothy Gallwey, PEL triangle).
Myslím, že snaha o zvyšování výkonnosti kombinací vylepšování podmínek práce (snažíme se reagovat na průzkumy spokojenosti) a tlaku na výsledky: „Když už mají co chtěli, ať makají.“, není funkční cesta. Věřím, že výkonnost jednotlivců i týmů je skryta v zaměření se na dva ze tří pilířů výkonnosti a to je zlepšování se v tom co dělám a pěstování vnitřní radosti z toho co dělám. A k tomu mi spokojenost nepomáhá, spíše naopak.
Pokud přemýšlíte podobně, ale nevíte jak z toho ven, zkuste uvažovat o koučinku, případně se mi ozvěte, mám pár nápadů. 🙂