Koučink ve sportu není totéž, co životní koučink.

I když obě profese mají stejný název a sport je původní inspirací pro životní (a pracovní) koučink, pracuje každá s jinými východisky a principy. Samotná činnost i dlouhodobý záměr se od sebe často liší.

Asi by to nevadilo, pokud by nedocházelo k matení potenciálního klienta, zejména pokud má již nějaké zkušenosti z jedné či druhé strany. Také si myslím, že obě strany trpí vzájemným nepochopením až despektem, a přitom by se mohly vzájemně, ve prospěch svůj i klienta, inspirovat.

Situace je navíc zkomplikována i faktem, že se na trhu vynořila řada poskytovatelů poradenských či lektorských služeb, kteří se rozhodli využít atraktivního názvu a své služby (netvrdím, že nekvalitní) poskytují pod názvem koučink.

Proto jsem se rozhodl popsat hlavní rozdíly mezi sportovním a životním koučinkem.

Jsem si vědom řady zjednodušení, ale snažil jsem se spíše vystihnout podstatu. Používám slovo klient místo sportovec, nebo člověk a pod klientem si můžete představit jednotlivce i tým. Sportovním koučinkem myslím práci sportovního trenéra, který je sportovní veřejností a novináři často označován jako kouč. Pod termín životní koučink zahrnuji všechny specializace od manažerského, kariérového, projektového až po vztahový koučink.

Základní rozdělení nabízím sportovním příměrem.

Sportovní kouč pomáhá například tenistovi zlepšovat jeho výkonnost přímo na tenisovém kurtu a tenisu musí velmi dobře rozumět. Svému klientovi nabízí hodnocení, rady a určuje směr dalšího postupu.

Pokračovat ve čtení “Koučink ve sportu není totéž, co životní koučink.”

Večerní škola koučinku, podzim 2019

Podzimní plán už dostává obrysy! V Brně budeme začínat 30.9. a v Ostravě 3.10.2019. Rytmus zůstává jedenkrát za 14 dní, kolem Vánoc to bude trochu jinak, končíme v lednu 2020. Chystám rovněž drobné změny v obsazích a pořadí modulů, tak aby na sebe lépe navazovaly. Bude jich stále 8, ale bude to tak, že první tři zůstanou zaměřeny na sebekoučování, další tři budou o vedení koučovacího rozhovoru a na to naváží dva nadstavbové, jeden o koučování dovedností s využitím principů a nástrojů Inner Game a druhý shrnující a poradenský pro všechny, kdo se chtějí koučinku věnovat profesionálně. Už se začínám těšit!:-).

MÝTUS 5

MÝTUS 5 – V ÚSPĚŠNÉM TÝMU JE JASNÉ ROZDĚLENÍ ROLÍ A ZODPOVĚDNOSTÍ

Zahájím velmi podobnou větou jako v mýtu o potřebě schopného vedoucího (mýtus 4). Je pravdou, že průměrný tým zvládá své úkoly lépe, pokud má jasně rozděleny role a zodpovědnosti. Toto rozdělení je zároveň velkým rizikem, protože může snadno vést k tzv. kolektivní nezodpovědnosti, tedy pokud tým nesplní zadaný úkol, hledají se viníci, kteří „nedodali“. To vede k aktivaci sebeobranných mechanismů těchto členů týmu a zároveň je u ostatních podporováno myšlení: „Já jsem svou část dodal, takže se mne neúspěch týmu netýká.“ Což celkově vede k podpoře individualistického myšlení a ke snížení efektivity komunikace a spolupráce.

Jako ilustraci tohoto rizika nabízím moji zkušenost z workshopů na téma efektivity spolupráce v High Performance Týmech. Pokud má tým účastníků potíže s hlídáním času při plnění zadávaných úkolů často zkouší řešení: „Potřebujeme někoho, kdo bude hlídat čas (tedy převezme roli a zodpovědnost časoměřiče).“ Pokud následně určí jednoho z členů, aby hlídal čas, tak v podstatě okamžitě dochází ke ztrátě pozornosti (a zodpovědnosti) vůči času u zbytku celého týmu. Tento tým má opět potíže s časem, ale již mají viníka, kterého mohou označit jako příčinu neúspěchu. Mají sami před sebou jakési „alibi“. Uniká jim ale podstatná věc, důvod jejich existence, plnění společného cíle.

Týmy, které identifikují bariéry úspěchu a přijmou společnou zodpovědnost za jejich řešení, mají mnohem větší šanci stát se vysoce výkonnými. Společnou zodpovědností mám na mysli, že každý člen týmu přijal sto procent zodpovědnosti za úspěch či neúspěch celého týmu. Pokud použiji příklad se zmíněným časem, čas hlídají všichni a okamžitě reagují, pokud dochází k jeho neefektivnímu využití.