„GROW, či ne GROW?“
Dovolím si lehce parafrázovat mého učitele Johna Whitmora a začnu svůj článek mottem
Koučink je mnohem více, než model GROW, ale GROW má svůj půvab a často skrytý a nevyužívaný potenciál.
V minulé části seriálu o koučinku jsem slíbil, že vysvětlím model GROW (model koučovacího rozhovoru, pořadí jeho jednotlivých fází) a nabídnu více příkladů koučovacích otázek. Když jsem nad tím začal přemýšlet, uvědomil jsem si, že příklady koučovacích otázek mohou být zavádějící. Jejich podoba je velmi závislá na konkrétních potřebách klienta, situaci a osobním stylu kouče. Takže pokud hledáte inspiraci ke koučovacím otázkám, tak Vám na konci článku nabídnu ke stažení univerzální „tahák“, který dostávají absolventi mých programů s varováním: „Nejde o předepsaný postup a formu, ale pouze a jen o inspiraci.“
Místo toho bych se krátce věnoval modelu GROW a vysvětlil, proč ho mám rád (i když ho často vědomě porušuji).
Pro připomenutí (nebo pro začátečníky) začnu vysvětlením samotné zkratky.
G = Goals – cíle, čeho chcete dosáhnout
R = Reality – realita, jaká je výchozí situace
O = Options – možnosti, varianty cest k dosažení cíle
W = Will – vůle, akční plány
Co se mi na tomto modelu líbí? Jsou to v podstatě tři věci.
V první řadě praktičnost využití pro sebekoučování i pro kouče začátečníky. Je jednoduchou osnovou a doporučeným pořadím oblastí, kterým je užitečné se věnovat při přemýšlení nad problémem, nebo při přípravě nového projektu.
Dále se mi líbí jeho zdánlivá nelogičnost a přitom, dle mne, genialita v pořadí 1. G – jakého cíle chcete dosáhnout, 2. R – jaká je výchozí situace.
Proč nelogičnost? Protože obvykle když mám problém, tak čekám „logické“ zadání: „Popište mi podrobněji Váš problém.“ Nebo při diskusi s kolegou se kolega zeptá: „Co tě trápí?“ Nebo časté postupy na poradách: „Nadepíšeme si na flipchart náš problém a budeme brainstormovat nápady na jeho řešení.“
Kdežto kouč využívající model GROW si krátce vyslechne popis Vašeho problému (aniž by Vás o takový popis žádal:-)) a celkem brzy Vám řekne například: „Vypadá to, že máte složitý problém. Co kdybyste mi řekl/a, co chcete místo tohoto problému. Co je vlastně Vaším cílem?“ Změna energie a nastavení mysli je téměř viditelná – v extrému ze sebelítostí naplněného, stěžujícího si klienta se může během chvíle stát do budoucna zaměřený, konstruktivní a na řešení orientovaný člověk. Někdy svým klientům říkám: „Neříkejte mi co nechcete. Řekněte mi, co chcete.“ Pokud dál pokračujeme ve vyjasnění cíle až do podoby SMART (kdy M – měřitelnost, bývá někdy oříškem) a zmapujeme míru vlivu na dosažení cíle, může se stát (a stává se), že klient řekne: „Teď když mám jasný cíl před sebou, už vlastně kouče nepotřebuji. Děkuji za Váš čas a nashledanou!“
Někdy ale pokračujeme a teprve teď jsme připraveni začít mapovat výchozí situaci. Zde vidím obrovský přínos v principech Inner Game, která zavedla pojem „nehodnotící vnímání“. Pokud se totiž klientovi v této části rozhovoru – ve fázi „R“, díky mým otázkám podaří dostat do módu tzv. nezúčastněného pozorovatele, nastává řada „Aha!“ momentů a opět se může opakovat žádost o ukončení koučinku: „Aha, já vlastně potřebuji udělat to a to, už mám jasno. Moc děkuji, teď už to zvládnu sám.“ Někdy dokonce může dojít k přeformulování cíle – díky zmapování výchozí situace z pozice nezúčastněného pozorovatele si klient může uvědomit, že řeší tzv. zástupný problém.
Co se ale hlavně děje a kde vidím zmíněnou genialitu. Pořadí G-R umožňuje přípravit půdu pro hledání nových, kreativních řešení. Na rozdíl od tradičního postupu: „Popište mi problém a pak budeme hledat jeho řešení,“ (tedy pohledu přes problém), se lze na celé zadání podívat z druhé strany, pohledem přes cíl.
Následující (vymyšlený) příklad snad lépe vysvětlí, co mám na mysli. Představte si, že jste členové komise pro dopravu a diskutujete následující situaci: „Bohužel se nám stále více ucpává dálnice D1, směr Brno-Praha, od exitu Benešov až do Prahy.“ „Co navrhujete dělat?“ Řešení, které v tomto případě tzv. „vyrůstá“ z popisu problému, by mohlo být například: „Nu, logicky budeme muset přidat další pruh dálnice.“ Co když si ale komise položí otázku: „Co je vlastně naším cílem v oblasti dopravy do Prahy?“. V té chvíli může nastat změna myšlení a může zaznít: „Cílem je dostat lidi z okruhu 60 km ráno do Prahy a navečer zase zpět.“ V této perspektivě se může další pruh dálnice, ve srovnání s vybudováním hlídaných parkovišť u nádraží, přidáním rychlých vlakových spojů a zvýhodněním tzv. pracovního dojíždění, ukázat jako nesmyslná investice.
Nakonec mne vždy při použití modelu GROW nadchne, jak obrovský zdroj energie je poctivé prozkoumání toho, co chci a kde se aktuálně nacházím. Pokud se prvním dvěma fázím věnujeme s plným nasazením, tak téměř vždy se moji klienti následně sami spontánně přesouvají do oblastí možností (O) a cítím, jak se co nejdříve chtějí pustit do naplňování svých nápadů (W). Proto někdy říkám, že 80 % úspěchu leží v prvních dvou fázích modelu GROW. Proto všem zájemcům o využití koučinku pro sebe či druhé tento model doporučuji jako užitečnou osnovu.
A na závěr tedy odkaz na zmíněný tahák s příklady koučovacích otázek GROW.
Audio verze článku na Youtube.