V prvním díle jsem psal, že příběh moderního koučinku začal v roce 1971 na tenisových kurtech v USA, díky Inner Game a Timothy Gallweyovi. V té době John Whitmore z Velké Británie studuje sportovní koučink v Kalifornii, seznámí se s Timem a přiveze si domů právo používat značku Inner Game v Evropě.
A oba dva získávají tutéž zajímavou zkušenost. Sportovní prostředí je skeptické k této ne-instruktážní metodě: “Kdo to kdy viděl, abych nechal hráče přebírat zodpovědnost a chtěl po něm, aby si hledal vlastní úder? K čemu tam pak budu? A co správná technika?“ Naopak firemní prostředí a manažeři, kteří se náhodou učili ve škole Inner Game tenis, nebo lyžování, měli zájem obrovský: “Poslyšte, ten způsob, jak nás učíte, že se vlastně učíme sami, to bychom potřebovali ve firmách. Takto bychom chtěli vést své lidi! Mohli byste nám tu metodiku nějak transformovat do firemního prostředí?”
John je vyslyšel a vytvořil strukturovaný rozhovor, sadu otázek, tzv. model GROW a začal jej učit manažery. A protože mu název Inner Game připadal pro manažery málo atraktivní, tak si vypůjčil ze sportovního prostředí slovo Koučink. Manažeři byli z nové metody nadšení a firemní prostředí se tak stalo motorem dalšího vývoje koučinku.
Sportovní sféra naopak nabrala díky své skepsi zpoždění. Takže se i dnes můžete setkat s koučem ve sportu, který Vám dává přesné instrukce co dělat, na rozdíl od kouče životního, nebo firemního, který naopak trvá na tom, abyste se s pomocí jeho otázek sami zamýšleli nad svými cíli a sami hledali cesty k jejich řešení.
Moderního kouče bychom tak mohli přirovnat třeba k porodní asistentce. Jak koneckonců prý říkal Sokrates: “Porodní asistentka přece dítě nerodí. Je jenom přítomna a rodit pomáhá.” viz. Sofiin Svět, Jostein Gaardner, str. 62.
V dalším pokračování více o tom, jak tedy moderní koučink funguje.
Audio verze článku na Youtube.